Jsem Jerguš Dovala, hlavní garant a vyučující přípravného kurzu na přijímačky na psychologii. Za tu dobu, co studuji psychologii, jsem ze svého okolí slyšel spousty názorů asi téměř na vše, co se profese psychologa a přípravě na ní týká. Zaujalo mě, že se říká, že mnoho studentů psychologických oborů pojímá studium jako určitou formu autoterapie.
Je to pravda? A pokud ano, je to dobře, nebo špatně? Může mi studium psychologie pomoci pochopit lépe sám sebe? A může případně nahradit péči psychologa? Tento článek si neklade za cíl tuto otázku zodpovědět, na to je příliš složitá. Ale myslím si, že je natolik zajímavá, že jsem ji položil několika svým spolužákům. Přináším vám jejich odpovědi a na závěr své malé zamyšlení.
Myslíš si, že je pravda, že někteří studenti psychologie studují tento obor kvůli tomu, že sami potřebují terapii a je to pro ně snazší, než vyhledat pomoc psychologa?
Káťa
Jedním z důvodů, proč jsem chtěla studovat psychologii, bylo pochopit víc sama sebe a být schopna pomoci nejen druhým, ale i sama sobě. A mám pocit, že studium psychologie opravdu pomáhá člověku rozumět sám sobě a svým emocím. Zároveň si ale nemyslím, že by člověk své problémy měl řešit jen studiem psychologie, protože některé problémy opravdu nejdou vyřešit autoterapií a je potřeba vyhledat odborníka.
Matúš a jeho postoj ke studiu psychologie
„Studenti psychologie jsou pacienti, kteří si chtějí skrze studium vyřešit vlastní duševní problémy.” S podobnými reprezentacemi nás, studentů psychologie se setkávám častěji než s představami, že jsme psychopati, kteří chtějí díky pochopení lidské psychiky zdokonalit své manipulační schopnosti. Když si vzpomenu na spolužáky, napadne mě hrstka z nich, kteří se zmínili, že si na škole mimo jiné „řeší své problémy”, nebo o kterých si to osobně myslím. Do jaké míry jim v tom je studium skutečně k užitku, s jistotou říct neumím.
Na otázku, co přivedlo na psychologii mě, mám ve zvyku odpovídat tak, že mě zajímá psychologie kvůli prosté fascinaci jejím poznáním a zároveň bych jako psycholog chtěl pomáhat druhým lidem. O studiu jako o řešení vlastních psychických problémů nemám ve zvyku přemýšlet ani při osobní introspekci (introspekce je psychologická metoda spočívající v sebepozorování pozn. red.) Když o tom teď více přemýšlím, je nasnadě otázka, jestli snaha vyřešit vlastní problémy není mou nevědomou pohnutkou. Zřejmě by jí být mohla.
Když si retrospektivně projdu svou cestu ke studiu psychologie, je pravda, že i když začala při knihách, článcích a videích, které mě jednoduše fascinovaly, dostal jsem se v období pandemické izolace i na pole „self-help psychologie”. K ní jsem se uchyloval, když jsem v tom čase pociťoval osamělost, neklid a měl jsem problémy s motivací, ale v rodině se má snaha vyhledat odbornou pomoc nesetkala s pochopením. Na vědomé úrovni jsem se ztotožnil s myšlenkou jít studovat psychologii, abych díky tomu mohl pomáhat druhým. Je ale možné, že nevědomovou motivací zůstalo i řešení mých těžkostí, se kterými jsem nenavštívil psychoterapii.
Jak ovlivnilo studium psychologie zpětně Alču v pohledu na sebe sama
Přiznávám, že jednou z hlavních motivací, proč jsem chtěla studovat psychologii, bylo, abych se mohla šťourat v lidech, což samozřejmě zahrnuje i šťourání se v sobě. Ale nemyslím si, že bych měla takové psychické problémy, že bych to brala jako autoterapii. Obecně mi přijde, že lidi, kteří si studiem psychologie jen chtějí vyřešit vlastní mentální problémy, tak trochu zabírají místo těm, které ta věda seriózně zajímá. Neříkám samozřejmě, že je něco špatného na tom, když to někoho zároveň vážně zajímá a zároveň si chce řešit své trable. Říkám jen to, že nevidím samotné řešení vlastních potíží jako dobrý důvod psychologii studovat.
Je samozřejmé, že když studujete psychologii, často uvidíte propojení učiva s osobním životem a občas to může něco objasnit nebo vás to přiměje se v určitých situacích chovat jinak. Z mojí vlastní zkušenosti… Při učení se na zkoušku z vývojové psychologie jsem si uvědomila, že moje skvělá máma mě vychovala opravdu dobrým způsobem, dostala jsem chuť jí napsat a upřímně jí poděkovat a od té doby si jí víc vážím a náš vztah se ještě zlepšil.
Dalším příkladem může být, že díky sociální psychologii jsem si uvědomila sílu kategorizace a stereotypizace lidí a vysvětlilo mi to, proč jsem u pár lidí silně očekávala určité negativní vlastnosti, které ve skutečnosti neměli. Nikoho nepřekvapí ani to, že absolvování předmětu psychologie emocí a motivace člověku pomůže lépe reflektovat vlastní emoce a lépe rozumět emocím ostatních. Hodí se to a předejde se tak možným konfliktům.
Ve stručnosti, díky tomu málu, co jsem se naučila v prvním ročníku, lépe rozumím svému vnímání světa a více si vážím svých vztahů. Nevím, jestli to nazývat autoterapií, ale o kousek to můj život zlepšilo. Ale kdybych byla třeba úzkostná nebo depresivní, tak by to chtělo buď studovat mnohem déle, nebo si nechat pomoci od profesionála.
Domča a její zkušenost z prvního ročníku
Autoterapie pro mě nikdy nebyla důvodem, proč jsem se na psychologii hlásila. Předtím jsem si nemyslela, že bych ji potřebovala a obecně jsem od studia příliš očekávání neměla. Během prvního ročníku jsem začala mít problémy se sebevědomím a s úzkostmi. Díky studiu jsem si uvědomila, že mám možná lehké ADD, ale všeobecně mi studium příliš nepomohlo se s těmito problémy vypořádat, protože naše předměty v prváku byly opravdu hodně teoretické. Líbil se mi předmět „Aplikovaná pozitivní psychologie“, ten je sice jen volitelný, ale učili jsme se v rámci něj techniky z pozitivní psychologie prakticky. Osobně si nemyslím, že by se měli studenti na psychologii hlásit pouze kvůli autoterapii. Pokud ji budou během studia očekávat, asi budou zklamaní.
Jak to vidím já
Netroufám si odsoudit žádnou motivaci ke studiu psychologie – ani studium jako formu autoterapie. Může se vám nakonec psychologie zalíbit jako věda a stanete se skvělým odborníkem nebo odbornicí. Třeba i lepším než někdo, kdo měl na začátku „správnější” motivaci.
Osobně se domnívám, že není možné psychologii studovat, aniž by došlo k tomu, že začnete zkoumat sami sebe. Asi neexistuje jedinec, který by si ve věku okolo 20 let nepotřeboval sám v sobě alespoň něco malého vyřešit. A často k tomu pomůže právě to obrovské množství nových a fascinujících informací, které vám umožní vidět věci v do té doby netušených souvislostech.
To ale neznamená, že by studium psychologie fungovalo jako autoterapie – závažnější vztahové problémy nebo psychiatrické diagnózy se těžko vyřeší ve školních lavicích. Pokud vás cokoliv trápí, obraťte se na odborníka. Alespoň jednou za život nějakého navštívila většina mých spolužáků. Bude to cenná zkušenost, ze které budete čerpat i při práci psychologa.
